Léta páně 2010 v Rytířově lhotě, když pupence jarních kvítků rozvinuly se do plné krásy, vykoukl na svět budoucí hrdina, chrabrý a udatný, především však moudrý kocourek Rytíř I. K jeho kolébce tehdy přistoupily 3 sudičky. První mu do vínku nadělila strádání bezdomovce, druhá mu do vínku nadělila bolest a utrpení, třetí sudičce se malého stvořeníčka zželelo a pravila: Rytířku, 6 let budeš po tomto světě chodit a žadonit o lásku a pozornost, budeš hladovět, poznáš bídu a nakonec poznáš i nesmírnou bolest, o něco důležitého ve svém životě přijdeš docela. Ale nevzdávej se maličký!!! Teprve pak tě potká Štěstí. Ale pozor! Štěstí bude přicházet pomaličku, nakonec však poznáš blaho, plnou mističku a poznáš krásu lidské lásky a pochopení. Přijdou lidé a pomohou ti.
A tak Rytířek rostl, stával se z něj mohutný a krásný kocourek. Jeho černobílá, dlouhá srst byla útočištěm mnoha blech a jiného hmyzu, lidé chudí a bohatí, hloupí i chytří, krásní i oškliví ho nejednou hnali ode dveří, kde prosil o kousek jídla a doufal, že najde i místečko v jejich srdcích. Nevzdával se naděje. Věděl, že jednou přijde jeho velký den. Tehdy ještě netušil, jak velké musí být jeho utrpení, než se mu dostane zasloužené pozornosti. Neměl kamarády ani mezi kočkami, protože byl tak zvláštní, mírný a tichý. Nikdy se třeba nepral, vždycky se snažil s každým kocourem domňoukat. Nikdy nebil holky. Chránil je. Byl veliký, šel z něj respekt, kocouři si na něj moc nedovolovali, ale ani ho nikam nikdy nevzali. Na žádný večerní sněm, na žádnou pořádnou kočičí schůzku. Byl velmi osamělý. Ale nefňukal. Věděl, že jeho den přijde, jen nevěděl, co to je 6 let. Jak moc je to dlouhá doba, když nemáte s kým pomňoukat, když jste na světě úplně sám. Jen někdy, když se setmělo, Rytířek se stočil do klubíčka někde venku u popelnic, nebo na seníku v lese, zavřel oči a snil o své budoucnosti. Z dálky se ozývaly kočičí bitky, mrouskání koček z okolí, štěkot psů, ale Rytířek si ničeho nevšímal. Snil si svůj sladký sen a z hrudníku se mu ozývalo jemné mručení. Ach!! Jaká škoda!! Vždyť na celém velkém světě je jistě tolik osamělých klínů a rukou, které by hladily. Jistě je někde člověk se stejně velkým srdíčkem, jako je to Rytířovo, člověk, který se cítí sám špatně, jistě někde žadoní dětské hlásky: Maminko, jak já bych chtěl/a/ zvířátko, třeba kočičku. Rytířek takhle ležel a někdy si i tiše mňouknul, jak mu z toho bylo smutno. Takhle osamoceně žil Rytíř skutečně po celých 6 let. Rok se střídal s rokem a jeho samota byla stále tíživější. Jednoho rána, brzy poté, co sluníčko vystoupilo za obzor, se kocourek vydal najít něco, čím by zaplnil své prázdné bříško. Bloumal po lese, tuhle čichl k houbě, tuhle olíznul skořápku vypadlou z hnízda a stále nemohl nic pořádného najít. Blížilo se poledne. Rytíř byl hlady vyčerpán, k lidským obydlím se už neodvažoval. Náhle ho do nosu udeřila silná vůně syrového masíčka. Zrychlil krok, aby mu dobrůtku nikdo nevyfoukl. Vůně vycházela z nedalekého křoví. Rytířek už utíkal blíž a blíž. PRÁÁÁÁSK!!! Ohromná bolest mu zaplavila celé tělo. Omdlel. Když se probral z bezvědomí, bolest tu stále byla. Jeho tlapku svírala železná čelist. Rytíř nevěděl, kde se tam vzaly železné zuby, nevěděl, že jen a jen člověk mohl něco takového udělat. Bolest mu úplně zatemnila mysl. Věděl, že musí najít pomoc. Z toho se sám nedostane. V hlavě mu stále zněla slova třetí sudičky. NEVZDÁVEJ SE!! Poznáš lásku a blaho!! Poznáš jaké to je, když se ti do kožíšku zaboří teplá lidská dlaň. Nezdávej to!!! Nevzdávej to!!! Rytířek sebral všechny síly a pomalu, pomaličku se i s železnou čelistí sunul ke vsi. Bolest byla všudypřítomná, bolelo ho úplně všechno, nejen pacička, bolelo ho bříško, hlava, bolely ho všechny nohy, bolelo ho uvnitř celého těla. Dostat se zpět do vsi mu trvalo celé odpoledne. Když se došoural k prvnímu domku, sluníčko už zapadalo, Rytířek padl vysílen na kraji vesnice u silnice. Bolest neutichala. Tělem mu projíždělo tisíce nožů. Snažil se čelistí zbavit, olizoval si pacičku, ale nic to nebylo platné. Čelisti držely pevně semknuté. Té noci nezamhouřil oka. Když přicházel nový den, Rytířek, jako smyslů zbavený, vlekl své zubožené tělíčko dál do vesnice. Potřeboval opravdu jen lidské ruce. Nikdo jiný by nedokázal čelisti otevřít, stejně jako by nikdo jiný nedokázal takovou past nastražit. Ale stále myslel na ta důležitá slova… jak jenom to bylo… Nevzdávat se, nevzdávat se… štěstí přijde pomaličku… Vlekl se a vlekl. Železa svírající jeho tlapku vydávala na asfaltové silnici chrčivý, nepříjemný zvuk. Najednou jakoby Rytíř něco zaslechl. Z dálky. Lidský hovor a kroky, jak se pomalu přibližují. Naděje na záchranu mu pomohla udělat ještě několik kroků, než se ze zatáčky vynořily dvě ženy a muž. Zabráni do rozhovoru Rytířka neviděli. Z posledních sil nahlas zamňoukal. Žena se zastavila asi metr od něj. „Slyšeli jste to? Někde tu něco žalostně mňouká.“ Muž se rozhlédl. „Panebože!!!“vykřikl. U kraje silnice spatřil zakrvácené cosi. Trojice přiskočila k Rytířkovi. Žena poklekla ke kocourkovi. Lidé si mysleli, že je kocourek už snad mrtvý. Ale z hrudníku se najednou ozvalo přátelské mručení. Žena okamžitě vší silou otevřela past. Rytířek pocítil úlevu, ale nožička mu bezvládně visela od těla. Krevní oběh byl zcela přerušen. Muž vzal Rytířka jemně do náruče, jedna žena utíkala k blízkému domu, druhá hledala cosi v telefonu. První žena vyjela ze zahrady automobilem a blížila se k ostatním. Druhá žena rozrušeně hovořila do telefonu. Lidská trojice se vydala do blízkého města, na zvířecí kliniku. Rytířek, ačkoliv prožíval ta nejhorší muka, jaká si lze představit, vděčně koukal na své zachránce a stále vrněl. Muž ho jemně prstem hladil po hlavičce a zamlženým pohledem koukal z okna na ubíhající krajinu. V autě bylo ticho. Byl slyšet jen zvuk motoru a motůrek z Rytířova hrudníčku. Žena na sedadle spolujezdce také mlčela. Z očí se jí koulely slzy a myšlenky se ubíraly směrem: „Jak někdo může působit zvířeti takové utrpení. Je jedno, zda je to kocourek, liška, nebo srnka. Jak někdo může??? Proč???“ Na zvířecí klinice už bylo vše připravené. Rytířek dostal ihned injekci a za pár okamžiků se odebral do říše snění. Nožičku mu pan doktor amputoval až u samého ramene. Několik dní mu píchali utišující injekce. Muž, který byl u záchrany nebohého zvířátka, hledal a hledal, co bude dál. Kocourka domů vzít nemohli. Při hledání narazil na růžový útulek, kde vládne hodná víla Míla, útulek Sluníčko. A protože Sluníčkové kočičky koukají z obrazovek tak spokojeně a víla Míla na své kočklientky tak hezky promlouvá, rozhodl se požádat o pomoc právě tam. Kocourek Rytíř se tedy dočkal plné mističky a laskavého zacházení, ale jeho cesta ke štěstí ještě stále není u konce. Stále je zvláštní a stále nerozumí divokému kočičímu životu. Chce v klidu být se svým vlastním člověkem, kterému by mohl naslouchat a který by naslouchal jeho čisté kočičí dušičce. Rytířek by si opravdu moc zasloužil své VLASTNÍ DOMA, kde by byl milován a hýčkán, protože další smůla už mu prostě do vínku nebyla dána. Tak halóóó. Ozvi se do Sluníčka ty jeho lidské Štěstí!!! Čeká tam na tebe parťák do nepohody!!!
