Ahoj všichni, posílám vzkazy z domova, kde teď bydlím. Panička se mě už měsíc snaží hezky vyfotit, ale pořád se mi daří utíkat. Nechápu, že jí to ještě pořád drží. Zjistila jsem, že jinak moc trpělivá není, stačí mi už jen asi minuta mňoukání a dostanu kapsičku. Když otevře tu velkou vrnící skříň na masíčko, začnu schválně mňoukat ještě víc a nějaká dobrůtka mi v mističce hned přistane taky. Ale dejte si pozor, dělají se teď napodobeniny šunky, ale bez masa – to nejezte! A nebojte, dobrůtek je vždycky dost. Zjistila jsem taky, že panička vůbec neví, jak velký je její byt. Vždycky, když odchází pryč, se jí schovám. Někdy se mě snaží najít, ale mám spoustu schovek, na které ještě nepřišla. Je to docela výhodné, hlavně, když odchází s větší taškou. To je pak pryč třeba přes noc nebo přes dvě. Nechápu proč, ale vypadá, že mě chce vidět ještě před odchodem. Když se v tu chvíli schovám pořádně, tak mi vysype po bytě všude kapsičky, abych vylezla. Čím dýl jsem schovaná, tím víc kapsiček dostanu, a zůstanou mi pak na celý víkend. Nejradši spím pořád na posteli, bohužel teď panička pořídila přehoz, který pořád čistí. Ale je mi to celkem jedno, protože jsem se už naučila lézt pod něj do mých oblíběných peřin. Jediné, co mě štvě je to, že panička strašně dlouho spí. Většinou čekám, až jí zazvoní budík a teprve pak jí přijdu dát pusu, ale někdy, když spí moc dlouho, jí koušu do nohy. To jí probudí spolehlivě. No a jinak mě znáte, pořád se trochu bojím, ale skoro to nedávám znát!