Kočičí domov Sluníčko

Milí kamarádi, přátelé kočičího národa,
Rozhodl jsem se ozvat všem kamarádům ze Sluníčka, protože právě Sluníčko to bylo, odkud se moje nová panča dozvěděla o tom, že JSEM k mání.
Jsem exotická kočka, která po celý svůj život měla přesně to, co míti měla. To znamená vlastní paničku s měkoučkým klínem, vlastní byteček, vlastní záchod a prostě jsem byl ten šťastnej kocour, který žil život právě takový, jak se na správnou kočku hodí. Ven jsem nechodil, protože mě to vůbec nelákalo, rousat si někde ve studené trávě svůj bohatý kožíšek. Nejraději jsem se povaloval se svou pančou na křesle a sledovali jsme seriály české i německé, komisaři Rexovi jsme pomohli vyřešit opravdu hodně případů, doktorům z Růžovky jsem byl připraven kdykoliv poradit se správnou diagnózou, Big Ben se na nás pravidelně obracel každé odpoledne. Tolik jsem svou panču miloval. Našich společně provrněných hodin bylo nepočítaně. Tolik milovala i ona mě. U telky mi pročesávala kožíšek a broukala sladká slovíčka. Spolu jsme vyřešili mnoho záhad a vyluštili tisíce křížovek. Nikdo si na nás nepřišel. Všechno jsme spolu znali a všemu jsme spolu vynikajícně rozuměli. Nebyla žádná otázka, na kterou bychom neznali odpověď. Prodiskutovali jsme každičký večer. Někdy mi moje panča četla pohádky pro děti a detektivky od Agáty Christie a Dicka Francise. Já měl zavřené oči, ocital jsem se tu v ponurém Londýně na stopě nebezpečného individua, tu na koňském závodišti, kde záhadně umřel žokej. A vždycky jsem věděl kdo je vrah dřív, než panička. Každý by si řekl, že mé dedukční schopnosti mi napomohou v budoucím nelehkém čase, ale ani ve snu by mě nenapadlo, čím si budu muset projít. Jednoho pošmourného dne moje panička nevstala z postele jako každé ráno, nenasypala mi granulky, neprobudilo mě obvyklé zašustění kapsičky. Probudilo mě tíživé ticho. Má panička ležela v posteli a byla divně bílá a studená. Packou jsem se snažil ji probudit, ale vůbec to nefungovalo. Stočil jsem se tedy k ní na břicho a snažil se ji ohřát. Ale věděl jsem, že je něco hodně špatně. Moje intuice mi říkala, že je konec. Že moje milovaná už tady pro mě není. Byl jsem tuze smutný, ale nevěděl jsem, co si mám počít. Měl jsem velký hlad. Nevím, zda byl den, nebo noc, s paničkou jsem tam takhle ležel jistě několik dní, protože tma a světlo se několikrát vystřídalo. Často zvonil telefon, ale já ho neuměl vzít a mňouknout S.O.S. Pak zarachotili v zámku klíče a přišli lidé, kteří k nám občas jezdívali na návštěvu. Schoval jsem se se svým žalem pod postel. Lidé mě nehledali. Mladá paní plakala, pak přišli další lidé, auta a mou milovanou odvezli pryč. Měl jsem hlad, tak jsem vylezl. Mladí na mě koukali jako zjara. „No jo, kocour…“ povídá on. Koukal jsem na ně a němě zamňoukal. Našli nějaké granulky a nasypali mi do mističek a odjeli pryč. Byl jsem najednou úplně sám. Lidi já brečel jako malý dítě, jako koťátko, které se ztratilo. Nikdy předtím jsem sám nebyl. Můj kožíšek byl po pár dnech zacuchaný, záchůdek mi nikdo nevynášel a já už skoro nemohl se svým smrádkem vydržet. Pak zase přijeli mladí lidé, nasypali mi nějaký granulky, nalili do velké mísy vodu a zase frnkli. Nikdo mě nepohladil. Ona povídá: „Fuj, to je puch.“ Vynesli tedy můj záchod a zase odjeli. Zase jsem osaměl. Zase jsem plakal steskem. Věděl jsem, že už moje milovaná nikdy nepřijde. Za dalších pár dnů zase přijeli mladí. A s nimi další lidé. On povídá: „Matka měla kocoura, my si ho vzít nemůžeme.“ Jestli chcete barák, tak jedině s kočkou.“ A ti cizí lidé: „Jo, bereme i kočku.“ A já jsem v duchu zaplesal radostí. Radostí, že už nebudu sám a že o mě bude zase někdo s láskou pečovat. Ó Velká kočko, jak šeredně jsem se zmýlil. Cizí lidé si do mého domova začali nosit věci. Vůbec si mě nevšímali. Tu a tam jsem se jim připletl pod nohy, tak na mě jen zavrčeli: „Uhni potvoro.“ Neznal jsem taková slova. Chtěl jsem jim pomoci, aby se u mě cítili fajn, abychom se měli rádi. Ale oni o mě prostě vůbec nestáli. Za dalších pár dní chodila ta cizí ženská po bytě a krčila nosík. A odhalila důkaz mé temné stránky. Jak si mě furt nevšímali, chtěl jsem je po kočkovsku upozornit, že takhle se s kočkami nejedná. Vyčůral jsem se jí do bot. ONA zaječela, vyskočila, popadla mě surově za krkem a šoupla mě ven. VEN povídám!!! Ven, kde jsem nikdy předtím nebyl a ani nechtěl být, protože jsem kočka domácí. Byl podvečer, pršelo a já seděl za dveřmi a čekal, až se uklidní. Pak přišel ON a nohou mě odšoupnul od dveří. Podle toho, co jsem slyšel zevnitř, na mě ona žalovala. Bylo to jako z nějakého špatného filmu. Otevřely se dveře a já rychle proklouznul dovnitř. ON to uviděl a nakopnul mě do boku. To jsem se polekal kamarádi! Stáhnul jsem ocásek a utekl zase ven. Pochopil jsem, že se na mě ještě stále zlobí, ale nepochopil jsem, že už nemám domov. Seděl jsem takhle na prahu svého domova a čekal. Nic se nedělo. Noc, den, noc, den. Stále jsem tam seděl. ON vždycky ráno odešel a skopnul mě ze schůdků, ONA když otevřela dveře ječela a šťouchala do mě smetákem. Občas jsem se najedl u popelnic, ale neměl jsem převelice chuť k jídlu. Pak si mě všimla hodná paní a také si všimla, jak se ke mně lidé chovají. Přišla se jich tedy zeptat, co to má znamenat a dozvěděla se, že jim prodali baráček i s kočkou a že kočku oni prostě nechtějí, protože jsem prý čuně. Hodná paní se mě tedy ujala. Chvilku jsem bydlel v její garáži, ale nemohl jsem dovnitř, do bytu, protože tam žilo moc zvířátek. Můj bohatý kožíšek vypadal příšerně, zhubnul jsem a skoro jsem nechtěl jíst. Jen malinko jsem si uzobnul, když už mi bylo od prázdného bříška úplně zle. Nepil jsem. V kožíšku měly už blechy estrádu. Nedokázal jsem si s tím poradit. Ostatních koček jsem se bál a ukrýval se před nimi, neumím se prát. Jsem intelektuál, žádný pouliční rváč. Hodná paní mě vyfotila a požádala další hodné lidi, aby mou fotografii šířili, abych našel zase nějaké to svoje doma. A tak začala velká záchranná akce. Na fejsbůku se moje fotografie objevila snad na všech stránkách, které čtou milovníci koček. Nakonec i na stránkách útulku Sluníčko, až z Roudnice nad Labem a tam si mě našla moje druhá milovaná. Ještě jsem chvíli byl v Táboře u své dočasné paní, která mě vzala na veterinu a která mi malinko upravila kožíšek a taky injekce jsem dostal a malinko se rozpapával z tý deprese. Moje nová milovaná si pro mě přijela asi za dva týdny, přesně 24.3.2016 a byla to láska na první pohled. Posuďte sami z fotodokumentace, že jsem zase šťastnej kocourek.
…Za trochu lásky šel bych světa kraj… a taky že jo… Jsem z Tábora, virtuálně jsem se dostal do Roudnice nad Labem a nakonec bydlím v Havlíčkově Brodě. Děkuji ti moje milovaná Jana Bártíková. Slibuju, že tě budu moc milovat moje rytířko!!!

Facebook

Tady jsem eště dost smutnej, eště nemám svoje doma