O KOCOUROVI, KTERÝ MĚL UŽ PÁRKRÁT NA KAHÁNKU

Díl I. – Záchranáři

A tati, prděj taky hadi? A mami, kdy už tam budem? Tááátíí, on mě bouchnul! Kdy už tam budem? A proč je tráva zelená?… Jak dlouho ještě pojedeme? Kolik asi hodin? A kolik je to minut? A bude pršet, děda to říkal! Jééé, vona má beďara na rypáku… muhehehe…

Děti… auto se otřásalo jejich povykem a já se modlil, abychom už vykládali věci na chalupě, těšil jsem se, jak si odpočinu, protože v okamžiku, kdy vysadíme tu nezvedenou chásku na zahradě u chalupy, bude klid. Z města jsme vyrazili jako obvykle s dvouhodinovým zpožděním, tím pádem jsme projížděli přes město krokem. Jakmile jsme vyrazili z města ven, šlápl jsem na pedál a snažil se nevnímat dětské rozbroje doprovázející naše víkendové výjezdy na chalupu. Za Předonínem jsem na obzoru uviděl v zatáčce zadní světla dalšího vozu. Přibrzdil jsem a vidím, že Favorit před námi brzdí u krajnice a dává blikačky. Aha, asi nějaký problém. Takový dědeček automobil se dnes na silnicích už moc nepotká. Uvažoval jsem, jestli auto sobecky objedu, nebo zastavím a nabídnu pomoc. První možnost byla lákavá. Blížil jsem se k autu asi třicítkou a věděl jsem, že zastavím, taky jsem míval Favorita. Byl jsem asi 100 metrů od auta, když Favorit hodil směrovku vpravo a rychle se rozjel. Docela se mi ulevilo, že mě nikdo nebude potřebovat. Jak jsem se mýlil!!! U krajnice, v místě kde před pár vteřinami stálo auto, sedělo zvíře. Krásný, obrovský, černý kocourek.
„NO to snad… DO PR…“ děti hned: „Táta je sprostej mami!!!“ Zabrzdil jsem u kocourka a vyběhl z auta. No to se mi snad jenom zdá. Mít toho člověka po ruce, rozbiju mu tlamu. Chvilku trvalo, než si kocourka všimly děti a manželka. Děti hned začaly natahovat, manželka se mračila, ale ne na mě, zná mě. Nad bezohledností člověka, který vysypal kocoura na silnici, bez zájmu, co s ním bude. Pomalu jsem se k němu přiblížil. Byl opravdu velikej, ale pár let mu už asi bude. Co teď. „Že si ho necháme!“ žadonila děcka… Manželka se na mě podívala a oba jsem si vzpomněli na astmatický záchvat našeho Jeníka, když se u známých potkal s kočkou. Tenkrát to skončilo v nemocnici na kapačkách. „Děti, víte že to není možné. Jeníku, pro tebe by to bylo nebezpečné, nemůžeme mít kočičku.“ Jeníčkovi se kutálely po tvářích slzy jako hrachy. „Proč ho ti lidé vyhodili? Tati? Vždyť je to pěkný kocourek. Jak ho mohli opustit a nechat ho tu? Tati? Proč to udělali? Děti už brečely obě a manželka vybalovala z tašky šunku, aby kocourek měl aspoň nějakou radost. Ani se toho nedotkl. Bázlivě se krčil u silnice a bylo vidět, že je vyděšený. Pomaličku jsem se k němu přibližoval a lehce ho prstem pošimral na hlavičce. Malinko se k prstu přitlačil a přimhouřil oči. No nic. Musíme se o něj postarat. Nemůžeme ho nechat tady. Manželka začala na telefonu hledat pomoc, a našla nedaleko Kočičí domov Sluníčko. „To by bylo. Hned tam zavolám. Tam se o něj budou umět postarat.“ Po krátkém rozhovoru už seděl kocourek v našem autě, Jeníček dostal tabletku a pádili jsme směr Dobříň. Sluníčko už zapadalo za obzor, děti byly zamlklé a nezvykle hodné. V Dobříni jsme našli růžový domek, kde se po zahradě proháněly spokojeně vypadající sametová stvoření, která mají podobný osud. Kocourka si od nás převzali, přestože útulek praská ve švech.

Díl II. – Jak jsem se ztratil a zase našel

Chtěl bych bejt puma a pomsťovat se těm hnusnejm lidům, co mě vodložili v lese a způsobili mi vobrovskej strach. To si takhle spokojeně žijete, posluha vám nosí samý dobroty, až máte víc jak 7 kilo a jste pomalu jako menší puma a najednou posluha nejni. A příde si nějakej divnej cizí člověk, ve smradlavý chrčičí vobludě si vjede na mojí zahradu a nakonec vleze i do mýho paláce, nikdá v životě sem ho neviděl a začne si nárokovat moje území. Je konec s dobrotama, akorát na mě dupe, abych prej táhnul. „Hohó. Kam bych asi tak šel ty chytrej?“ zasyčim na něj a to se mu nelíbí. Nasedne do tý svý smradlavý vobludy a já si řikám, že sem ho snad zastrašil. A depak. Za chvíli je zpátky, v ruce má moc voňavej dlabanec a ve druhý nese nějakou krabici. Říkám si, že snad dostal rozum. Ale že to safra-porte voní. No, třeba si mě chce udobřit. Přiblížím se k dobrotě a v mžiku vim, že jsem pěknej vůl. Už mě ten cizák drží za kožich a cpe do vězení, který si na mě přitáhnul. Sekám, škrábu, zuby už nemám, dělám co můžu, abych se vosvobodil, ale jemu zřejmě hodně záleží, aby mě nacpal do toho vězení a taky že se mu to povede! Crčí z něj sice nějaká krev, ale mě vosobně je to prdlačku platný. Naloží mě do chrčící smradlavý vobludy a někam mě vodváží. Pak zabrzdí, votevře vězení a já samou radostí že mě nesežral, vybíhám ven… Ó… ale kde to sem. Jiný smrady, blíží se konec dne, a v dálce přijíždí další vobluda. Nestíhám zareagovat, sem v šoku. Mám zdrhnout? Ale kam? Vobluda u mě zastavuje. Seděj v ní malí a velký lidové. Ale nemám z nich takovej blbej pocit, jako z toho cizáka. Malý lidové tisknou packy na okýnko a koulej na mě očima, velkej lid se ke mně pomalu blíží. A hezky na mě mluví. A velká lidka mi dává něco voňavýho, ale já jim na to neskočim. A pořád sem úplně mimo. Úplně paralyzovanej, nevím co mám dělat. Velkej lid mě pošimrá na hlavě a mě se vybaví moje posluha, že mě taky takhle konejšila. Ale kde je jí konec. Nevím proč, ale z nějakýho důvodu ve mně tyhle lidové nevyvolávaj strach. Hezky voněj a hezky se chovaj a hezky mluvěj. Budu teda s nima holt no. Hlavní je mít svůj vlastní klín, telku a dlabanec. A zase jsem se spletl…taky mě nakonec zradili…

Díl III. – Jsem v děcáku

No ty bláho! Jsem si myslel, že mám vo budoucnost postaráno a vypadá to teda, že pořád ještě ne. Hodní lidové mě vodvezli do děcáku!!! To jsem se teda dočkal. Na starý kolenu budu v nějakém Kočkánku??? No to teda ne. S tím se nesmířim. Dyž jsem sem dorazil, asi týden sem s nikym nemluvil. Taková celkem příjemná blonďatá bábovka se mi snažila vlichotit, ale nejsem žádnej blbec. Nenechal jsem už nikoho na sebe šáhnout. Pak mi začalo bejt ale vopravdicky zle. Blondýna se vo mě hrozně starala, vobčas i bulela, že jsem prej chudák a mám pandoleu, nebo jak to řikala. Pandoleu jsem myslel můžou mít hlavně pandy, ale já ji chytil taky. Bloncka řikala, že prej to mám ze stresu a v tom měla možná pravdu, protože já jsem byl vystresovanej fakticky hodně. Nejdřív vás vykopnou z paláce do lesa, hladovýho, pak vám daj naději na novej palác a vosum hladících pařátků, a nekonec skončíte v děcáku. Na starý kolena, když nesnášíte vostatní kočky a hlavně se jich bojíte, protože já už nemám vůbec žádný zuby a to mě celkem dost sráží kocouří sebevědomí, protože kocour nikdá neví, kde se vobjeví nějakej silnější jedinec a dá mu přes čumec. Eště proděláte celkem závažnou nemoc a u toho vás vočmuchávaj desítky koček. Lidové jsou tu ale moc hodní, vo tom žádná. Nicméně maj málo pařátků a já prostě potřebuju konečně svůj vlastní klín, já nechci dožívat někde na pronajatém klíně a dohadovat se s vostatníma, dělat si snad na hladiče pořadník, nebo co. Je tu takovej jeden další chudák, už je tu jako pan domácí a nemá nohu, Vítek se jmenuje a na toho já si dovoluju hodně, protože je to snad ještě věčí chudák než já a já chci bejt jedinej chudák, užávat si jistý privilegija a nejsem zvyklej se s někym dělit prostě. Haló!!! Tak si sem pro mě pojďte, čekám tu na vás a kdo si mě vezme, ten vyhraje ve sportce, protože nosim štěstí. A umim mít lid vopravdicky rád. Jakože se Rumburak jmenuju! Dybych měl kouzelnej plášť, hnedka se k vám přemístim, ale já ho nemám.