buko4 buko5 buko3 buko2 buko1

Adoptivními maminkami na dálku jsou Olga a Lucka Benešovy…

Děkujeme!

  • narození: ?
  • pohlaví: kocourek
  • handicap: ne
  • kastrace: ano
  • očkování: ne
  • odčervení: ano
  • čip: ne
  • příjem:05/2014

Pche… Kdysi sem chtěl rozdávat lásku a něžnosti a podobný kraviny. To už je ale hodně dlouho. To sem byl ještě malej, pitomej a důvěřivej kotěcí kocour. Když sem se dostal ke svejm lidem, hejčkali mě. Byl sem malej, roztomilej, nebylo potřeba veterináře… Nepřidělával sem jim sebemenší starost. Roky plynuly, přestal sem bejt tak pěknej, lidi byli nervózní a řvali na mě, ať uhnu, nebo mě odkopnou. Řvali, že sem svině. Trvalo to dlouho a já taky dlouho cejtil strach, kterej sem maskoval za nenávist. Když sem pěkně a zprudka zasyčel, radši si mě nevšímali a to bylo lepší. Tolik let co mě to táhlo z malého bytu ven za kočkama. V hlavě zmatek. Chtěl sem, nemohl sem, značkoval sem…. Další sprostý nadávky, že ta svině smrdí, nakopnutí… Roky trvala nesnesitelná bolest v odrbanejch uších, ze kterejch mi tekl hnis. Tak strašně nepříjemný. Pomoc žádná. “Je důvod jim ještě věřit?” Přemejšlel jsem schovanej… Proč sem se já blbeček ptal?! Když byli moji lidi po několikátý vyhozený z bytu, rozhodli se, že tu smradlavou svini sebou tentokrát tahat nebudou a prostě mě vodnesli před barák. Najednou strašná úleva. Ticho, volno, svoboda… Pocit štěstí ale za dvě noci rychle zmizel. Venkovní kocouři mě mlátili. Měli na to sílu, zkušenost i energii. Myší si v mým věku a bez zubů taky moc neulovim a byla mi zima, neskutečnej hlad. “Vrátěj se moji lidé, aspoň tu misku naplnit?”
Pak takhle sedim, stále předtim domem, kde jsem původně živořil, ale pořád to bylo lepší, než tohle… a najednou dvě ženský. Začaly máchat něčim voňavým a odchytily mě do nějaký pasti. Litoval jsem. Proč já na to těm ženskejm skočil? Vždyť jsou to LIDI, bál sem se a chtěl už mít všechno za sebou a to navždycky! Odvezly mě sem. Sem tu já a spousty jinejch koček. Už nemám tu nesnesitelnou touhu na kočičí ženský, už mě uši nebolej. Jídlo je tu lepší a pravidelný a ještě se nestalo, že by na mě někdo křičel, nebo aby mě nakopl… Ale… Můžu jim věřit? Neni to jako tenkrát, když jsem byl kotě a až se omrzím, budu zase jenom ten prašivej kocour? Tolik bych si přál, aby to takhle zůstalo a já našel vopravdickej domov, o kterym mi ta lidská ženská, co nám dává jíst a šišlá na nás, povídá. Vona mi slibuje dobrej domov. Dělám ze strachu, že jí nesnášim, ale v duchu si přeju, aby měla pravdu, neřikejte jí to, ale mám jí docela rád a občas se nechám hladit, ale jenom chvíli. Fakt je to příjemný, Je to jako, když jsem byl malej, ale stejně syčim a trochu se bojim. Radši… kdyby mě chtěla zklamat.

Bukowski

 

_________________

PRO BUKOWSKIHO BY BYL IDEÁLNÍ DOMOV S TRPĚLIVÝM MAJITELEM A MOŽNOSTÍ CHODIT NA ZAHRADU…