Hledá se LÁSKA pro Karkulku !!!!

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jsem zklamaná. Velice zklamaná. Alespoň trochu se budu snažit Vám přiblížit svoje pocity, protože bolest, kterou cítím ve své duši nelze vydrápkovat slovy, ani mňoukáním. Velká kočka, náš kočičí Bůh mi do vínku nasypal chudobu. Narodila jsem se v Litoměřicích, moje maminka se snažila mě rychle naučit všechny triky, které venkovní kočka potřebuje znát, aby přežila. Snažila se o to rychle, protože asi věděla, že spolu nemůžeme být navěky. Venkovní kočičky se nedožívají příliš dlouhého věku. Jednoho dne se mamka nevrátila, ale to už jsem byla pěkně vycvičené, odrostlé koťátko. Bylo mi smutno, to ano, ale už jsem všechno uměla a vyhledat potravu pro mě nebylo tak moc těžké, protože jsem žila u popelnic jedné restaurace. Vím, říkáte si, že lidské jídlo pro kočky není zdravé, ale já si moc vybírat nemohla. Baštila jsem pizzu a těstoviny, občas i masíčko zbylo na talířích vybíravých dvounohů. Vše pak pan kuchař nenápadně strkal do mističky blízko popelnic, takže jsem pak ani nemusela zalézat do temných kontejnerů, abych si to našla. Občas jsem se potkala s nepřáteli, to byli lidé, kteří po mě házeli nejrůznější předměty, které tedy k jídlu nebyly. Také mě někdy chtěli chytit a pokřikovali u toho a já utíkala, seč mi síly stačily. Ostatních koček jsem se bála a bedlivě střežila své území. Byla jsem kočka samotářka, jen občas mě navštívil nějaký kocour a touha mi nedovolila ho hnát pryč. Takhle jsem si žila 5 let a vůbec jsem nevěděla, že jiné kočky se mají dobře, protože je někdo miluje. Já věděla už od malička, že od lidí mě moc dobrého nečeká, mňoukala mi to maminka, když jsem byla ještě hloupé koťátko, že se musím mít na pozoru a já to učila zase svoje koťátka, která pravidelně přicházela dvakrát do roka. Nepřejte si vědět, jak většina z nich dopadla. Velké řvoucí obludy, s obrovskýma očima, žhnoucíma do tmy, mi jich hodně vzala, honící lidé a nebezpeční obrovští psi, při svých nočních nájezdech, mi je zabili. Jen opravdu málo svých dětí jsem dokázala doprovodit do dospělosti a ani pak neměly jistotu, že jejich život bude jednoduchý, naopak. Vyhlídky na klid žádné. Jednoho večera se k mé popelnici přitoulal obrovský černý kocour. Byl starý a nemocný. Přibelhal se z posledních sil. Bída mi tehdy nedovolovala příliš mnoho velkorysosti. S ostatníma kočkama jsem nebyla zvyklá se dělit. Ale tohohle kocoura se mi zželelo. Přišel k mému příbytku umřít. Chtěla jsem, aby odcházel za Velkou kočkou alespoň s plným bříškem a tak jsem mu tentokrát svou mističku se zbytky přenechala. Byl tak vyčerpaný, že se sotva vlekl, ale malinko si uzobnul a pak se stočil na papírovou krabici a mňouknul mi, ať jdu blíž. Přitulila jsem se k jeho špinavému kožíšku a on začal vyprávět. Narodil se ve stejném městě jako já, ale narodil se v teple. Tehdy jsem poprvé slyšela mňoukat kočku, která žila u lidí. Poprvé jsem slyšela slova „milovat a láska.“ Vůbec jsem nevěděla, o čem je řeč, ale bylo to tak zajímavé mňoukání, že jsem napjatě poslouchala, ani jsem nedutala. Kocourek mi vyprávěl, jak se narodil ve velikém domě, u krbu, kde praskal oheň. Narodil se on, a ještě dvě jeho sestřičky. V domě bylo spousta radosti. Jeho dvounohové se rozplývali nad jeho krásou , hladili jeho maminku a koťátka rostla jako z vody. Asi za dva měsíce přijela jeho budoucí paní a odnesla ho do ještě krásnějšího domova. Jeho paní byla velmi, velmi bohatá. Kocourek dostával do mističky jen nejvybranější lahůdky, spinkal v krásném plyšovém pelíšku a panička mu každý den pročesávala hustý kožich kartáčem, mumlala mu do oušek sladká slovíčka a když se mu zachtělo lumpačit, šla s ním na rozlehlou zahradu. Takhle pohádkový život vedl tedy ten chudák, který z posledních sil vyprávěl svůj příběh. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším, jak je tedy možné, zeptala jsem se ho, jak to že je tady a teď, zubožený, hubený na kost a blešky mají v kdysi překrásném kožichu dálnici. Jeho krásná a hodná posluha náhle odešla za duhu a její dospělé děti kocourka vypustily ven, aby její krásný dům prodaly. Kocourek jim to neměl za zlé. Zpočátku se musel hodně ohánět, protože dostatek v dosavadním životě ho nenaučil obstarat si potravu na ulici, ale protože byl velmi silný, brzy se to naučil. A tak stárnul na ulici, jeho krása začala pomíjet, a za 3 roky se z něj stal chudák z největších chudáků. Ztratil obratnost, lidé se ho štítili. Té noci jsem ho doprovodila za duhový most, za jeho paničkou. Jeho poslední mňouknutí mi v uších zní dosud: „Ach jak rád bych byl, kdyby mě ještě někdy polaskala hebká lidská ruka.“ Tehdy za rozbřesku naposledy vydechl. Olizovala jsem mu kožíšek o sto šest, ale už se neprobral. Bylo mi to tak líto. Byl to jediný opravdový kamarád mého života a byl se mnou tak krátce, pouze jednu noc. Nevěděla jsem co si počít, smutek se rozlil v mé duši, smutek a bezmoc nad mrzkým kočičím bytím. Po jeho vyprávění jsem moc přemýšlela o lidech. Stále jsem se jich bála, ale pořád mi v hlavě jeho poslední slova zněla. Pohlazení??? Laskání kožíšku?? Co to je??? Co to znamená??? Ale odvahu k tomu, abych se k lidem přiblížila, jsem neměla. A jednoho dne mělo být ještě hůř. Můj kuchař zmizel jako pára nad hrncem, jako ranní rosa. Mou popelnici zanedlouho dali za mříže a restaurace byla stále zhasnutá a klidná a já tím přišla o všechno. O přístřešek a pravidelný přísun jídla. Začala jsem opravdu vážně strádat. Ale stejně jsem stále myslela na to, že musí někde existovat hodný člověk, který mi pomůže. Hubla jsem a začalo to se mnou být opravdu vážné. Jednou mě takhle spatřila nějaká člověčí žena. Někam volala a zanedlouho přijela velká obluda, v ní další člověčí žena s klecí. Do klece daly něco moc voňavého a já byla tak hladová, tak jsem do ní vlezla. A PRÁSK! Klec se za mnou zavřela. Zmatkovala jsem, syčela, sekala a bylo mi to houby platné. Klec zakryly nějakým hadrem a pak jsme se s rachocením vypravily na cestu obludou. Žena z obludy mě pak vypustila do jiné klece v místnosti, kde už bylo děsně moc koček. Tolik jsem se bála. Schovávala jsem se a syčela. Žena ke mně chodila pravidelně a potichu na mě mluvila. Odehrávalo se tehdy moc věcí, úplně přesně si některé nepamatuji, byla jsem také někde na operaci a pořád mi kapali nějaké kapičky, pak mě přestal svědit kožich a já se stále tolik bála, že jsem nechtěla ani ochutnat ty voňavé kousky masa, které mi stále nosila. Asi za 3 týdny se žena dotkla svou rukou mého kožíšku. Okamžitě jsem jí sekla, tekla jí krev, ale ona se nevzdala a zkusila to znovu. Zasyčela jsem opravdu hodně nebezpečně. Ale něco mi v hlavě zablikalo. BLIK…blik…blik.. jako porouchaná zářivka. Před očima mi defilovaly obrazy z té noci. Kocour, jeho vyprávění, LÁSKA A MAZLENÍ??? To je ono??? Žena se stále snažila mě přemluvit, byla jsem schovaná v koutku klece, ale došlo mi, že mám příležitost zjistit, o čem kocourek mluvil. Dovolila jsem jí na mne sáhnout. A bylo to!!!! Páni. Já najednou věděla, co je to ta LÁSKA!!! Já najednou cítila tak krásný pocit, tak krásné chvění, uvnitř tělíčka. Ta její ruka je tak překrásná věc!!! Tak měkoučká a hebká. Najednou jsem přesně věděla, o čem tehdy byla řeč. Koulela jsem pro jistotu na ženu oči, ouška jsem měla přitisknuté k hlavičce, ale nemohla jsem se nabažit toho hlazení. Samo od sebe se mi z hrudníku ozvalo podivné mručení. Paní se smála i přes slzy v očích, a stále mi opakovala: „Přemohla jsem tě, ty Karkulko jedna divoká, přemohla jsem tě.“ A já vrněla a natahovala jsem krček blíž, pomalu jsem se přibližovala té ruce a chtěla stále víc a víc laskání a mazlení. Nemyslete si, nestal se zázrak. Nenašla jsem lásku na celý život, přesto se mi jakoby ulevilo. Najednou jsem věděla, že život nemusí být jen boj o přežití. Začala jsem papat. Žena, které se tady říká Víla Míla, ke mně chodila stále, ale také chodila i k jiným kočičkám a já kromě lásky pocítila také žárlivost. Proč je všude tolik koček??? Na ulici jsme se rvaly o jídlo, tady se rveme o přízeň naší Víly Míly!!! Kde je spravedlnost. Stále jsem byla zalezlá v kleci a odmítala ji opustit. Zase jsem střežila své území. Jednoho dne přišla k mojí kleci nějaká jiná paní. Víla Míla jí vyprávěla, jaké jí dělám starosti, jak neopouštím svou klícku, jak málo papám, jak jsem ustrašená. Paní mi koukala do očí a já tehdy uvěřila 100% v člověka. Věděla jsem, že teď mám lásku na celý život. Ach, jak jsem se mýlila. Paní si mě tehdy opravdu odnesla domů. Byl tam ještě další člověk, pán, který se ale hodně často mračil, hlavně na mě. Pořád na mě hledal nějaké chyby. Má paní začala mít velké břicho a já cítila, že jí tam roste nějaké koťátko, nebo takového něco. A cítila jsem, jak moc ona to koťátko miluje. A bylo to tu zase. Zase mě přepadala žárlivost a obava. A oprávněná obava. Paní za devět měsíců přinesla domů svoje mládě. Nemohla jsem si pomoci, musela jsem tomu mláděti ukázat, že je to především moje LÁSKA. Tak jsem na mládě hodně syčela. Nevěděla jsem, jak jinak bych mu vysvětlila, že jsem tam byla první JÁ. Pán se velmi zlobil a jednou se s paní moc hádali. Pak mě najednou čapnul a strčil do přepravky. Paní plakala. Mládě spalo. Za chvíli mě vysadil u domu, kde žije Víla Míla . Achjo. Jsem zde zpět a už zase nevěřím. Nevěřím, že chodí po světě člověk, který si mě nechá i s mými zvláštnostmi. Který pochopí, že můj život byl každodenní boj, že jsem introvertní kočka, která potřebuje čas. Vím, že takový člověk neexistuje. Že lidé jsou hodní, ale nechápou mě. Zase nejím a čekám. Víla Míla ke mně chodí a já cítím její lásku, ale ona se nemůže rozosumdesátnit. Má nás tady, kočičích nechtěňátek, opravdu moc. A já to vím, ale nedokážu se zbavit svých obav a strachu. Tolik bych si přála, aby přišla ta opravdu pravá láska, která mě prostě neopustí, ale už tomu nedokážu uvěřit. Přesto však díky, že jste mi vy lidé dali alespoň malou a prchavou naději. Opravdu a upřímně děkuju, protože se podařilo, přesvědčit jednu vystrašenou kočku, že lidé jsou opravdu i dobří.