Laskavý Bombarďáček by tak moc si přál šťastný domov

Kocourek Bombarďáček potřebuje akutně šťastný domov. Je moc hodný, nekonfliktní, miluje lidi i ostatní kočičky, které ho však u nás „mlátí“ a on jde raději stranou, dokonce zalézá do záchodku. Vůbec si to nezaslouží! Byl by moc rád milován a hlazen, odvděčí se vrněním a láskou ke svému člověku. Může bydlet v bytě, venkovního prostředí si už užil dost a dost. Nepřijal by ho někdo do svého srdíčka?

BOMBARĎÁČEK o svém životě:
—————-
Kamarádi, sem tak šťastnej, že sem konečně v teplíčku. Že můžu někdy navštívit tetku Mílu v pelíšku. Voni mi klucí vobčas nafackujou, že se jim tam občas nasáčkuju, ale já si počkám a kdo si počká, ten se dočká.
Ještě docela nedávno jsem se potuloval po venku. Jsem kočičí senior, moc myšek už neulovím, zubiska už skorem nemám, tak sem to venku neměl zrovna jednoduchý. Ale paměť, ta mi zaplať Velká kočko slouží dobře. Byly zlatý časy, kdy jsem měl svůj domov a žil si v něm jako král. Měl sem dokonce vlastní lidské ruce na hlazení. Jéje, to bylo žůžo. Pak se najednou můj hladič necejtil moc dobře, pořád vzdychal a držel se za břicho. Snažil sem se ho vyléčovat, hodně jsem mu na to břicho lehával a předl mu do něj, ale nebylo to moc platný. Přijelo velký auto s modrým světlem a mýho hladiče vodvezlo. Čekal sem jeden den, dva dny, týden. Bylo mi už od hladu úplně špatně a vůbec sem si po sobě neuměl uklidit hovínka, tak nám náš domeček pěkně zasmrádnul. Pak přijeli nějaký jiný člověci, hrozně se tvářili na můj smrádeček a začali dávat všechno do pytlů a byli takový přepadlý. Když všechno zabalili, vzali mě vopatrně, abych se jich jako vůbec nedotknul, do rukou a dali mě do venku. Zamkli můj domeček a odfrčeli pryč. Tak jsem tam ještě pár dnů posedával a mňoukal si, že to přeci není možný, že se můj hladič musí každou chvilku vrátit, ale nestalo se nic. Byl podzim, dny se krátily a já vůbec netušil, co mnou teď bude. Občas jsem si našel nějakej dlabanec u popelnic a napil se z kaluže a chystal se za Velkou kočkou. Mňoukal jsem si, že se mý dny už asi krátěj. Byl sem slabej jako kotě. Moje kdysi krásná srst řídla. A taky sem se dost bál. Bál sem se, že to bude bolet, až nastane ten pravej čas. Ploužil sem se po venku, děsně smutnej, stýskalo se mi po mým hladiči, ale už bylo jasný, že se neukáže. Ale nezlobil sem se na něj, věděl sem, že asi nemůže přijít a zachránit mě. Občas sem se pustil dál, od svýho domu, protože sem nutně potřeboval aspoň trochu něco sezobnout a né vždy se mi povedlo něco najít blízko. Jednou sem se zatoulal docela dalekej kus. Viděl jsem z dálky nějaký člověky, tak sem se rozutíkal k nim, v naději že mi pomůžou najít kousek teplýho místečka. Když sem se přiblížil na dohled, znejistěl sem. Něco se mi nezdálo. Ten jeden byl opřenej o dlouhou tyč. Jakmile mě spatřil, vzal tu dlouhou tyč a díval se skrz ní na mě. PRÁÁÁSK!! Tyč na mě vyštěkla a já cejtil, jak mi kolem hlavy něco prosvištělo. Úplně jsem cejtil, jak se najednou rozvířil vzduch! Zpanikařil sem a dal se na úprk. Skoval sem se v lesíku a srdíčko mi bilo na poplach. Seděl jsem tam přikrčenej a sledoval jak ti dva nasedají do auta a jedou pryč. Pak se setmělo a na mě padla tíha celýho světa. Tohle sem si za nic nepřál, takhle skončit, jako vyhnanec z ráje. Přemejšlel sem a v hlavě mi běželo tisíce myšlenek a vzpomínek na plnou misku. Když se rozdenělo, vydal jsem se na cestu. Ale už sem byl dost vopatrnej, abych zase nepotkal chlápky se štěkací tyčí. Přitoulal jsem se k malinkým domečkům, kam lidi jezdí jen o víkendech. Celé tělo mě svědilo, blešky už v mém kožíšku měly úplnou turistickou zónu. Tam jsem živořil pár dní. Pak začali přijíždět lufťáci a mezi nima taková jemná a hodná pani, paní Marcelka, která mě hned viděla a hned věděla, že sem tam novej. Přidělila mi mističky a nasypala tam nějaké dobroty. Moc sem jí zatim nedůvěřoval, nechával sem si odstup, protože sem si zatim nebyl jistej, jestli nemá štěkací tyč. Ale mluvila na mě jako víla a já začal za celej den tušit, že ta pani je asi jeden z těch, co maj srdce na dlani a pro nás kočky, i když někdy malinko smrdíme, udělají všecko. Já prostě lidi neodkážu docela zavrhnout. Pořád v lidi věřim. Pořád je nutně potřebuju. Tak jsem se pomalu přiblížil a pustil se do jídla. Teta víla pomaličku přicházela blíž a zoufala si. Klíšťaci se totiž s blechama domluvili, jakoby věděli, že jsem úplnej dědeček, domluvili se, že mě zaživa spapaj. Měl jsem na těle jednoho klíšťáka vedle druhýho, na krku už jsem neměl pro samý klíšťáky ani žádnou srst. Teta víla se nakonec přiblížila hodně blízko, že na mě mohla šáhnout a já se úplně celičkej pod jejím dotykem rozplynul. Pak mě vzala do náruče a strčila do přenosnýho vězení. To se mi vůbec nelíbilo, zase jsem se začal děsně bát. Ale už né tolik. V přenosným vězení mě pak chvilku vezla autem a zastavila u růžového domečku. Tam už na mě čekala další teta, teď už vím, že to byla moje teta Míla. A ta si teprve zoufala když mě viděla, jakej sem velkej chudák. Nejprve mě dala do hnusný klece, kde sem vůbec nechtěl bejt. Dělal sem opravdu velkej čurbes, protože sem se bál, že mám doživotí za mřížema. Celý den za mnou chodila postupně mi vyndavala blešky a klíšťáky a kapala mi na krk nějakou vodu a po tý vodě blešky odcházely samy bydlet jinam. Když mi napočítala 100 klíšťáků, který vyndala, šla spát. Druhej den zase a zase vyndávala. A pořád, ale úplně pořád jsem měl plnou mističku, což na tom bylo zatim to nejlepčí. Pak sem na chvilku neměl žádnou mističku a jeli jsme zase na vejlet, tam mě osoba v bílém dala iněkci a já spal a spal. Když sem se probudil, měl sem hlad jako vlk. Něco, teda krom jídla, mi chybělo a já nevěděl co. Pan doktor říkal, že mi chybí pytlík. To nevim, co je a je mi to putna. Asi ho teda nepotřebuju. Teta Míla si mě zasejc odvezla do růžovýho domečku a pořád nacházela v mém vypelichaném kožíšku další a další hmyz. Byla skutečně z toho úplně paf. V kleci jsem dělal pořád čurbes a jak sem tam nechtěl bejt, tak jsem jí to furt vopakoval, ať mě pustí, že mám hladící absťak, že chci k ní. Ale ona řikala, že to ještě nejde, že ještě nemůžu k ostatním. Mně byli ostatní úplně fuk, já chtěl hlavně k ní. Teta Míla mi furt taky řikala, že musim vydržet, že eště nejsem zdravej úplně a že mě taky musí poznat, abych jí tam ty všechny kočky nemlátil, že si musim zvyknout a uzdravit se. Taky mi šeptala, že mi najde nějaký pěkný domov, kde budu mít zase svýho vlastního hladiče a to bysem si teda fakticky přál asi ze všeho nejvíc. Von nás starý kocourky nikdo moc nechce, von každej chce, abysme mu my kočky dělaly radost dlouho, ale já vím, že někdo si mě tady prostě musí najít. Protože já sem se narodil LIDI PRO VÁS!!!!!!!! LIDI A JÍDLO JE NA SVĚTĚ TO NEJLEPČÍ…!!