Ještě včera večer volala nová panička Zorínka, že je jako znovuzrozená, Zorínek se neschovává, tře se o nohy, prohlíží si celý byt, použil již záchod. Prý nechápe, jak mohla žít osm let bez kočičky. Čekala však právě na Zora. Je taková „náhoda“ vůbec možná? Začínám mít respekt před slovem osud, na který jsem nikdy moc neřešila. Prvním případem byla Sněženka a její páníček pan Jaroslav a nyní paní Květa. Úžasní lidé a „jejich“ úžasné kočky, kteří na sebe čekali a našli se.
Zorínek má trochu průjem, nenašel se žádný důvod průjmu na celé měsíce jeho pobytu ve Sluníčku, až jsme přistoupila k dietě. Začala jsem vařit Zorovi kuře s rýží. Zorínek je neskutečně velký „žravec“ a kuře více než uvítal. Paní Květa již, když se na Zora informovala, říkala, že svého původního kocourka krmila domácí stravou, že mu vařila maso. To byla další trefa, neboť to je pro Zora skutečně to nejlepší, co mu mohla nabídnout. Je to prostě zázrak.
Děkuji paní Květě.