Zpravodajství z 26.5.2016

Dneska jsem měla příšerný zážitek a doposud to nemohu pochopit a vstřebat to , že se jedná o sen. Přišla jsem večer krmit Borůvku s koťátky, bylo už přítmí a na hrací dece jsem viděla černou chupatou kočičí hlavičku, vypadalo to jako hračka. Koťata okolo řádila a Borůvka byla nahoře na poličce. Jak jsem v jednom fofru, začalo mě šrotovat, že takovou hračku nemáme, ale nějak mozek nemohl pochopit, co skutečně vidí. Nikdy jsem to neviděla, něco takového je pro mě noční můrou. Hlavičku jsem otočila a uviděla skleněná očička. Byla to skutečná hlavička kočičky Semikrásky, bez tělíčka. To jsem nemohla sama zvládnout a šla pro Standu, nevěřila jsem svým očím, byl to skutečný šok. Bohužel jsme museli konstatovat, že je to skutečná hlavička našeho koťátka, tělíčko leželo v zadu v boudičce škrabadla, Byla to Sedmikráska. Dle ztuhlosti tělička se stala tragédie zhruba necelé dvě hodiny zpátky. Vůbec to nechápu. Odpoledne ještě Borůvka s koťátky ležela a kojila je. Žádná jiná kočička se k nim nedostala. Jediný, kdo mohl hlavičku oddělit od těla musela být Borůvka. Již třetí den užívá antibiotika, zvracela a nebylo ji dobře. Dnes už byla lepší. Dalším negativem mohlo být, že v sousední voliéře spojené s velkou místností jsou neustálé konflikty a rvačky. Nemusela být z toho ve své kůži, cítila se třeba také ohrožená. Je to skutečná tragédie, které se mi vůbec nechce věřit. Pořád to vidím před sebou. Borůvku jsem přesunula do posledního volného kotce ke garáži, kde bude mít klid. Bojím se o ostatní koťátka. Ještě, že už i sama jedí. Maminčino mlíčko jim ještě chybět bude.

Ráno napadl Bucík Patrika, nebylo to moc hezké, nemohla jsem hBucíka od Patrika odtrhnout. Nyní nemůžeme přijmout žádnou dospělou kočičku dokud nějaký kocourek nenajde domov. Je to tu pro ně hodně stresující, když je jich už více. Přijmeme dospělou kočku pouze s ohrožení života.

Připravujeme se na sobotní umísťovací výstavu a na víkendový festival Mezi ploty. Ještě ke všemu, že nám rozbilo velké auto, tak se stále neví, jak se naložíme a jak pojedeme.

Toníček mě dneska přišel miličko lepší, ale vůbec to nechci zakřiknout. Hodně byl vzhůru, hodně jedl, trošku mě přišlo, že reaguje.

Robík docela hezky už jí. Dostává však dobré kapsičky. Jazýček má pořád krvavý a navíc mu chybí chloupky nad rtem. Má nějaké agresivní sliny, spíš bakterie. Hlavně, že už jí.

Dětičky Apolenky jsou nespíš dva bilomourovatí kluci – mourovatí s bílým ponožkami a tlamičkou, jedna stejná holčička a jeden černobílý kluk. Apolenka si u nás pomalu zvyká, ¨chutná ji konzervy, tak uvidíme, jak se jim i nadále bude dařit.

Kočička Linda má velký zánět dásní a dostala na to léky. Vůbec se jí nelíbí, že má být doma, je zvyklá chodit ven a teď je nešťastná. Že má Linda problé se zjistilo proto, že hodně slintala. Zatím nepřestala jíst a to je dobře. Linda je černá kočička, kterou k nám někdo hodil v den, kdy jsem jela na svoji první umísťovací výstavu ještě za Šantu kočičí. Bylo to malé kotě. Linda byla aktivně léta nabízela k adopci, najezdila se na umísťovací výstavy několi let a domov žádný. Dnes ji je osm roků.

Děkujeme za podporu a za přízeň. Nyní se jedná opravdu o náročné období a to, jak s nekonečnou prací, tak i psychicky.