Dneska byl Štědrý den, tedy asi jen ve Sluníčku. Přijeli jsme s Terezkou z bazárku a čekali tam na mě moji nejmilejší – Pavla, Jana, Maruška, Martina, Maruška, Jana, Terezka, Zuzka, Anička, Dana, Ondrášek, Lucinka, Milan, Standa. Co čekali, byli schovaní a když jsem přišla do velké místnosti a rozsvítila, všichni tam stáli jako zjevení. Nemohla jsem se z údivu vzpamatovat. Zírala jsem na ně a až po nějaké době mě došlo, že mi chybí „prochcané“ postele, tedy kočkami pročůrané dvě válendy, na kterých jsem tři roky spala, abych mohla být se Sluníčkami i v noci. Tedy až do léta, kdy se dospělí kocouři rozhodli, že si mě přivlastní, ale místo toho mě vypudili spát do obýváku. Místo válend tam dneska stála velká skříň, ze které se sklopí široká, krásná, voňavá, nová postel s nepromokanými růžovými peřinami (trochu mě to připomíná blížící se důchoďák). Nemohla jsem se z toho vzpamatovat, vlastně pořád je to zvláštní pocit. Dostala jsem ještě náhradní povlečení, prý na zítra, v zelené sluníčkové barvě. Snad se konečně vyspím. Taková postel s výbavou stojí spoustu peněz a finančně přispěli ještě další sluníčkoví příznivci, spíš spousta dalších milých lidí. Většina z nich dneska přijela na bazárek, děkuji, že jste přišli, ráda jsem Vás viděla, jste úžasní páníčkové Sluníčkových kočiček, za což jsem vděčná. Úplně všem strašně moc děkuji za důstojnou postel a za tak úžasné překvápko. To ale není všechno, Standa dostal lístky do divadla a třeba mě vezme s sebou. Dneska v kočkafé Freya jsem si zrovna povzdechla Janě, že bych šla zase někdy do divadla. Ale, jak to tak rychle zařídila, to opravdu nechápu. Od založení Sluníčka vlastně už nic jiného neznám než jen ty moje kočky a úklid. No a ještě jsme měli štědrovečerní večeři – bramborový, moc dobrý salát, řízky a klobásy. Jo a ...
Čtěte zde
Čtěte zde
