Hermiona Kvíčalová

Říkají mi Hermiona, ale jméno jsem dlouho neměla. Narodila jsem se venku, ale to si už moc nepamatuji. Byla jsem hodně slabá, boleli mě ouška a tenkrát jsem se sama motala po parkovišti. Našli mě hodní lidé a odvezli do velké nemocnice pro zvířátka. Tam nade mnou kroutili hlavami, ale paní doktorka říkala, že mi dá šanci. To jsem ráda, že to zkusila! Po dvou dnech léčby jsem se po dlouhé době sama najedla. Od toho dne jím pořád, a když nejím, tak aspoň kričím, ať mi ještě naloží. Musím doběhnout, co jsem zameškala. Strašně ráda se mazlím a spím v posteli. Paní doktorka říkala, že už bych mohla domů, jenomže zatím žádné doma nemám. Tak já tu zatím počkám, než si mě vyzvednete, dobře?“

Hermioně jsme dali i příjmení, je to slečna Kvíčalová. Po silném zánětu uši prišla částečně o sluch a proto mňouká aby se ji dostalo občasné pozornosti. Zánět došel tak daleko, že má Hermionka trochu narušenou rovnováhu. Je vhodná jenom do bytu. Drobné hendikepy si neuvědomuje, je to zvědavé koťátko, které si chce hrát a pak usínat v náručí. Je jí asi 11 týdnů. Proběhla u ní delší léčba antibiotiky, několikanásobné odčervení a odblešení. Čeká na první očkování a rozhlíží se po rodince, která by jí dál rozmazlovala.