O KOCOUROVI, KTERÝ MĚL UŽ PÁRKRÁT NA KAHÁNKU
Díl I. - Záchranáři
A tati, prděj taky hadi? A mami, kdy už tam budem? Tááátíí, on mě bouchnul! Kdy už tam budem? A proč je tráva zelená?... Jak dlouho ještě pojedeme? Kolik asi hodin? A kolik je to minut? A bude pršet, děda to říkal! Jééé, vona má beďara na rypáku... muhehehe...
Děti... auto se otřásalo jejich povykem a já se modlil, abychom už vykládali věci na chalupě, těšil jsem se, jak si odpočinu, protože v okamžiku, kdy vysadíme tu nezvedenou chásku na zahradě u chalupy, bude klid. Z města jsme vyrazili jako obvykle s dvouhodinovým zpožděním, tím pádem jsme projížděli přes město krokem. Jakmile jsme vyrazili z města ven, šlápl jsem na pedál a snažil se nevnímat dětské rozbroje doprovázející naše víkendové výjezdy na chalupu. Za Předonínem jsem na obzoru uviděl v zatáčce zadní světla dalšího vozu. Přibrzdil jsem a vidím, že Favorit před námi brzdí u krajnice a dává blikačky. Aha, asi nějaký problém. Takový dědeček automobil se dnes na silnicích už moc nepotká. Uvažoval jsem, jestli auto sobecky objedu, nebo zastavím a nabídnu pomoc. První možnost byla lákavá. Blížil jsem se k autu asi třicítkou a věděl jsem, že zastavím, taky jsem míval Favorita. Byl jsem asi 100 metrů od auta, když Favorit hodil směrovku vpravo a rychle se rozjel. Docela se mi ulevilo, že mě nikdo nebude potřebovat. Jak jsem se mýlil!!! U krajnice, v místě kde před pár vteřinami stálo auto, sedělo zvíře. Krásný, obrovský, černý kocourek.
„NO to snad... DO PR...“ děti hned: „Táta je sprostej mami!!!“ Zabrzdil jsem u kocourka a vyběhl z auta. No to se mi snad jenom zdá. Mít toho člověka po ruce, rozbiju mu tlamu. Chvilku trvalo, než si kocourka všimly děti a manželka. Děti hned začaly natahovat, manželka se mračila, ale ne ...
Čtěte zde
Čtěte zde
